POHÁDKA BADMINTONOVÁ
Ta stará dobrá Anglie! Ten starý dobrý anglický venkov! Viktoriánské stavby z červených cihel, oslovování sire a lady a pomalu plynoucí čas. Dva velkopěstitelé máty peprné (máta = mint), z nichž jednomu se pěstování a obchodování s mátou dařilo a druhý, jenž neměl takové úspěchy se také usídlili na venkově. Aby je prostí vesničané od sebe v hovoru odlišili, říkali jednomu sir Goodminton (dobrý = good) a tomu druhému sir Badminton (špatný = bad). Patřilo k bontónu "lepší" společnosti pěstovat sport, například hrát tenis. Zejména pro dámy byla tato hra přespříliš rychlá. "Obávám se, má milá, že tento míč letěl opět velmi rychle." "Ano, a také je dost těžký, že drahoušku?" - jste často mohli na anglických kurtech slyšet. Více než o zvýšení výnosů máty se sir Badminton zamýšlel nad odlehčením a zpomalením tenisových míčků (55,5 gramu). Jako lehký se mu zdál korek, ale i malá kulička korku létala dost rychle. Tak ke korkové kuličce přidal ještě husí brky a první "badmintonový košíček" byl na světě. A víte kolik vážil? Já ano, a vy, děti, pokud číslo, vyjadřující hmotnost tenisového míčku zmenšíte na třetinu a pak ještě zmenšíte o nejmenší dvojciferné prvočíslo, to budete vědět také.
(Řešení: Badmintonový míček vážil 7,5 gramu.)
POHÁDKA O STRAŠIDLATECH
Také si myslíte, že jsem se v nadpise spletl? Že tam mělo být "Pohádka o strašidlech"? Kdepak, strašidlata je správně, neboť to jsou děti od dospělých strašidel. Tak například v roce 1670 žila byla jedna strašimáma Houra se svými dcerami Šťourou a Kňourou a také vodnítáta Brepta se syny Bublou a Huhlou. A právě v tomto roce se vodníku Breptovi začala zapalovat lýtka, až voda syčela. Zalíbila se mu totiž paní Houra a chtěl si ji vzít, ale nevěděl, zda pro něj není příliš stará, proto se jí zeptal na věk. Ale to víte, u strašidámy se nesluší, aby prozrazovala svůj věk přímo, a tak to panu Breptovi pověděla v čarodějném zaklínání. Tím zaklínáním byla matematika - samé roztodivné zaříkávací formule a tajemné nápisy. Dlužno říci, že pro někoho se takto matematika tváří dodnes. Ale určitě ne pro vás, děti, protože vy teď musíte pomoci vodníku Breptovi vypočítat věk čarodějnice Houry, aby, jak se říká, to mohli dát spolu dohromady. Bude to mít jisté výhody, budou totiž dostávat větší strašidlácké přídavky na děti. Tak tedy: Brepta byl o 100 let starší než Houra, vodníčci Bubla s Huhlou byli dohromady o 20 let starší než Houra a strašiholky Šťoura s Kňourou o 50 let mladší než jejich máma. Všem dohromady bylo zrovna tolik, kolik činí letopočet, ve kterém se tato pohádka stala.
(Řešení: Houře bylo 400 let.)
POHÁDKA O MIMOZEMŠŤANOVI
Žili byli dva nesmírně vesmírní bratři mimozemšťané - ET a PT (čti ítý a pítý). Měli zrovna galaktické prázdniny a tak nasedli do VHD, což je Vesmírná Hromadná Doprava a nechali se transplanetárním talířem unášet nekonečným vesmírem. Na své cestě potkali dokonce i loď Enterprice, Vetřelce a jinou mezigalaktickou havěť. Zrovna ve sluneční soustavě v děsně těsné blízkosti Země měl talíř tak vážnou poruchu, že cestující z něj museli vyskočit. ET spadl někde v Americe, kde o něm natočili ten slavný film, kdežto PT spadl v okolí železničního uzlu Choceň, a když ho tamní lidé našli, tak s ním chtěli "zatočit". Naštěstí prchl do lesů. Odtud se snažil zavolat domů na planetu XT135. Problém však byl v tom, že mimozemšťan používal šestkovou soustavu, kdežto my desítkovou. To proto, že my máme deset prstů a oni jen šest (na každé ruce tři). Znali tak vlastně jen cifry 0, 1, 2, 3, 4 a 5, místo naší "šestky" pak psali 10, potom 11 a tak dále. PT chtěl vytočit číslo 23, ale to u nás nefungovalo. Pomozte mu, děti, převést toto číslo do naší desítkové soustavy. Pokud na to ještě nikdo nepřišel a on toto číslo nevytočil, žije PT mimozemšťan na Zemi dodnes.
(Řešení: V desítkové soustavě je to číslo 15.)
POHÁDKA CYKLISTICKÁ
Bylo nebylo, za přední vidlicí, za pěti přehazovačkami a sedmero řetězy se v kruhu rozprostíralo cyklistické království. A v něm za vlády krále Pastorka I. zvaného Volnoběžný žili byli Pumpílek a Ventilka. Ventilka byla královskou dcerou, jinak řečeno to byla princyklezna. Pumpílek měl o Ventilku nápadný zájem, takže to byl vlastně její nápadník. Krále tížilo, že se v celém cyklokrálovství nenašel nikdo, kdo by uměl vypočítat délku hranice jejich království, která, jak už bylo řečeno, byla kružnicí. Byl to král mazaný, tedy správně namazaný olejem, a tak rozhodl, že Pumpílek dostane Ventilku jen tehdy, pokud se mu podaří objevit to zázračné číslo do vzorce pro délku kružnice. I vydal se milý Pumpílek do světa, až potkal v Holandsku pana Ludolfa, který mu toto číslo prozradil. Bylo to číslo 3,14. S velkou slávou se Pumpílek vrátil zpět do cyklistického království. Na jeho počest se toto číslo jmenovalo Pumpílkovo číslo. Král dodržel své slovo a dal mu i svou dceru Ventilku. Zazvonil cyklistický zvonek, ale netěšte se, pohádky ještě není konec. Bude až vypočtete, milé děti, jak dlouhou hranici mělo ono zvláštní království, v jehož středu stál hrad a z něj to bylo k hranici 123 kilometrů.
(Řešení: Hranice měřila 3,14 krát 246 km = 772,44 km.)
POHÁDKA ZUBAŘSKÁ
Už je to dávno, pradávno, co se tohle stalo. V jednom království měli jako turistickou atrakci dvouhlavou saň Pepičku. Žila ve sluji a turisté se na ní chodili dívat a fotografovat. Když byla v dobré náladě, ještě jim vypustila trochu toho ohně, dýmu a čmoudu. Za to jí dávali všelijaké pamlsky, hlavně samou čokoládu a bonbóny a řadu jiných sladkostí. Žaludek měla Pepička dobrý, ale ty zuby! Zuby se jí od všech těch cukrovinek začaly kazit a také notně bolet. A to si umíte představit, tedy spíše neumíte, že když saň bolí taková stolička veliká jako člověčí židle, tak to je bolest opravdu urputná. Od té doby už nedštěla Pepička síru a plameny, naopak se ze sluje ozývalo jen samé naříkání, kvílení, jekot i mekot a hudrování. Na radu moudrých rádců začali hledat zubaře, který má mít před jménem MUDr. a u sebe vrtačku. Hned v nedalekém lomu se jim do cesty připletl lamač kamene Štěpán Mudra, který pracoval se sbíječkou. Považovali ho za zubaře, protože měl u jména MUDr. a sbíječka připomínala vrtačku. Lamači Mudrovi bylo jedno, co sbíjel a tak ten kaz na stoličce saně Pepičky vyvrtal a rázem bylo po bolesti. A víte vůbec děti, kolik měla Pepička dohromady zubů? Poměr zubů v první a druhé tlamě byl 7 : 5, přičemž v druhé tlamě těch zubů měla 25.
(Řešení: První hlava měla 35 zubů, dohromady tedy 60 zubů.)
POHÁDKA OUŘEDNICKÁ
Štukované kanceláře, záclony ze šifónu, všude samá šuplata a šanony a také zvláštní šupna na žádosti vyřízené štando-pede - tak to je ouřad. Škopek a štoudev na vodu, na věšáku něčí šál a v květináči šáchor, z rádia linoucí se hra na šalmaj. A celá škála ouředníků a ouřadů - jeden byl šús, jiný psal ještě švabachem, někdo z nich byl možná i špicl, který ostatní špehoval. Celou dlouhou šichtu na ně dohlížel vedoucí, kterému říkali šerif, protože to byl pěkný šalvostr, jenž netrpěl žádný šlendrián ani šlamastyku. Nebyla to však žádná šikana. Všichni šturmovali, vyřízeno to muselo být šupito. Štampilky musely mít ten správný švunk a musely štymovat na lejstro. Ouřadové šilhali po ručičkách švarcvaldek, aby věděli, kdy je čas oběda. To si potom dali špagety a štrúdl, někdo šel na špacír, aby mu nebylo šoufl, jiný si dal šlofíka, aby ho netrefil šlak. Tři ouřadové - pánové Šimerka, Šturc a Špiroch společně oštemplovali 1025 lejster. Však také pěkně štajgrovali. Pan Šimerka orazítkoval o 160 listin více než pan Šturc, pan Špiroch zase o 20 lejster méně než pan Šturc. Za to dostali Řád zlaté štampilky, od které šel slušný šajn a také dostali šilinky, o které se šábli. Vítězství zapili štamprdlí šery. Na vás, děti už zbylo jen zjistit, kolik oštemploval každý z nich.
(Řešení: Šimerka 455, Šturc 295 a Špiroch 275 lejster.)
POHÁDKA O RÁKOSNÍČKOVI
Za mlhou, nebo spíše za smogem hustým tak, že by se dal krájet a dost možná ještě blíž či dál byl rybníček Brčálník. Dnes už je to spíše Brčál. Brčálově zelený od toho, jak do něj přitékaly splašky z pole a díky dusičnanům se na něm vytvořila zelená vrstva. V něm přežíval také zelený Rákosníček - dřívější skřítek neposeda, nyní již spíše poseda, protože byl na zaslouženém odpočinku, tedy v důchodu. Vzpomínal na své případy, které řešil v rybníčku a také na hvězdném nebi. Tam ho již dávno vystřídali rakety a kosmonauté. Už po něm nikdo nechtěl, aby kontroloval Velký vůz, zda má dost napumpovaná kola, Vodnáře, jestli má dost vody, či zda se nekazí čokoláda v souhvězdí Orion. Ba i ten drak, se kterým si nikdo nechtěl hrát, už měl díky umělým družicím o zábavu postaráno. Aby se Rákosníček nenudil, vymyslel "počítací stroj". Jednou stranou se do něj vhodilo číslo a z druhé strany vypadlo jiné. Máte přijít na to, milé děti, co ten stroj s těmi čísly dělal, když například po vhození 0,55 vypadlo 0,2, z čísla 11 vyrobil číslo 4, nebo třeba číslo 16,5 bylo nějakým stále stejným početním výkonem přeměněno na číslo 6. Že už to víte? To by z vás měl Rákosníček opravdu radost.
(Řešení: Počítací stroj všechna čísla dělil číslem 2,75.)
POHÁDKA Z MECHU A KAPRADÍ
Daleko od lidí, blízko k přírodě, v pařezovém háji stála pěkná vila z mechu, kapradí a taky z plavuní a přesliček. V ní bydleli dva pidimužíci - Křesomysl a Vochomějka. Bylo zrovna hezky, sluníčko se smálo až se mu paprsky třásly, když si Křesomysl s Vochomějkou vymysleli, že půjdou navštívit jejich společnou známou mušku Bzíkalku. Bydlela nedaleko, co by borůvkou dohodil a zbytek doběhl - ve vřesovém roští. Už byli skoro na odchodu, když vtom uslyšeli z venku ránu. Plavuňový obývák se otřásl, kapradinová kuchyň se otřásla, pidimužíci se otřásli. Vyběhli ven a vidí, jak skřítek Petarda pálí ze svého malého kanónu. "Zničíš nám vilku, hned toho nech!" křičeli Křesomysl s Vochomějkou na Petardu. "A just toho nenechám," povídá Petarda. Ale pak se zamyslel a dodal: "Teda nechám, když uhodnete, kolik mám ještě kulí do kanónku. Když bych k nim přidal tři, už bych jich měl více než sedm, kdybych ale dvě kule odebral, měl bych jich méně než čtyři." Děti, honem pomozte Vochomějkovi a Křesomyslovi zjistit, kolik má kanonýr Petarda kulí, sec jim celou jejich vilu rozstřílí a pojišťovna se nedoplatí.
(Řešení: Skřítek Petarda měl ještě 5 kulí do kanónu.)
PŘÍBĚH VČELÍCH MEDVÍDKŮ
Tedy myslím si, že představovat vám Čmeldu a Brundu by bylo skoro zbytečné. Jsou to oni báječní včelí medvídci, kteří s maminkou žijí v krásné chaloupce a každý den tropí nějakou tu nezbednost a prožívají různá dobrodružství. Zrovna jako včera. Čmeláčci se rozhodli, že budou závodit, kdo z nich dříve doletí z Kopretinového vršku domů do chaloupky. Bylo to asi 300 sršních délek. Nedivte se, čmeláčci neměří v metrech, jako my. A také neznají žádné vteřiny ani minuty, ale čas se měří po jednom bzíku. Čmelda nabral směr domov a letěl rychlostí 6 sršních délek za jeden bzík. Brunda 5 bzíků otálel a potom se rozhodl, že poletí zkratkou, která měřila jen 150 sršňodélek. Protože to byli s Čmeldou bráchové, letěli stejnou rychlostí. Jenže, představte si, zkratka vedla nad pozemkem zlého Pučmelouda, a co čmeločert nechtěl, Pučmeloud byl zrovinka venku před svou chatrčí. Brunda musel celých 20 bzíků počkat, než byl opět vzduch čistý k letu. Na vás, milé děti, nyní zbylo určit vítěze tohoto vzdušného závodu, kterého maminka odměnila žejdlíkem plným sladkého medu.
(Řešení: Dolétli stejně za 50 bzíků.)
POHÁDKA O SEKÁNÍ
Jednou se takhle pan král Jaroslav chlubil králi Miroslavovi, že už provdal svoji dceru Jarku. Král Miroslav, jehož dcera Mirka zatím provdaná nebyla, vyzvídal, jak se mu podařilo vybrat toho správného nápadníka. Prý to bylo jednoduché, ten kdo zabil draka - tedy usekal všech sedm hlav - se stal ženichem princezny Jarky. Taková rada byla však králi Miroslavovi "na draka", protože v království žádného draka neměli. Jelikož ale pořád přemýšlel o tom sekání, tak ho nakonec napadlo, že dá ruku princezny Mirky tomu, kdo poseká sedmero luk, které se rozkládají za sedmero řekami a k tomu ještě sedmero stromů v sedmero lesích, které jsou za sedmero horami. Opravdu se našel jeden urostlý mládenec jménem Štěpán a úkol splnil. Ještě než si Štěpán Mirku vzal, tak povídá: "Za takový povedený úkol, si pane králi, také zasloužíte jednu maličkou úlohu. Mirku si vezmu, když vypočtete kolik maličkých kamínků mám dohromady v sedmero kapsách, jestliže v první mám jeden, ve druhé dva, ve třetí čtyři, zkrátka v každé následující vždy dvakrát více kamínků než v předchozí kapse." Děti, vy jistě panu králi a Mirce pomůžete. Pokud ano, tak všechno dobře dopadne a Štěpán si Mirku vezme. A co potom? Potom už budou jen sekat dobrotu.
(Řešení: Dohromady měl v kapsách 127 kamínků.)
Ta stará dobrá Anglie! Ten starý dobrý anglický venkov! Viktoriánské stavby z červených cihel, oslovování sire a lady a pomalu plynoucí čas. Dva velkopěstitelé máty peprné (máta = mint), z nichž jednomu se pěstování a obchodování s mátou dařilo a druhý, jenž neměl takové úspěchy se také usídlili na venkově. Aby je prostí vesničané od sebe v hovoru odlišili, říkali jednomu sir Goodminton (dobrý = good) a tomu druhému sir Badminton (špatný = bad). Patřilo k bontónu "lepší" společnosti pěstovat sport, například hrát tenis. Zejména pro dámy byla tato hra přespříliš rychlá. "Obávám se, má milá, že tento míč letěl opět velmi rychle." "Ano, a také je dost těžký, že drahoušku?" - jste často mohli na anglických kurtech slyšet. Více než o zvýšení výnosů máty se sir Badminton zamýšlel nad odlehčením a zpomalením tenisových míčků (55,5 gramu). Jako lehký se mu zdál korek, ale i malá kulička korku létala dost rychle. Tak ke korkové kuličce přidal ještě husí brky a první "badmintonový košíček" byl na světě. A víte kolik vážil? Já ano, a vy, děti, pokud číslo, vyjadřující hmotnost tenisového míčku zmenšíte na třetinu a pak ještě zmenšíte o nejmenší dvojciferné prvočíslo, to budete vědět také.
(Řešení: Badmintonový míček vážil 7,5 gramu.)
POHÁDKA O STRAŠIDLATECH
Také si myslíte, že jsem se v nadpise spletl? Že tam mělo být "Pohádka o strašidlech"? Kdepak, strašidlata je správně, neboť to jsou děti od dospělých strašidel. Tak například v roce 1670 žila byla jedna strašimáma Houra se svými dcerami Šťourou a Kňourou a také vodnítáta Brepta se syny Bublou a Huhlou. A právě v tomto roce se vodníku Breptovi začala zapalovat lýtka, až voda syčela. Zalíbila se mu totiž paní Houra a chtěl si ji vzít, ale nevěděl, zda pro něj není příliš stará, proto se jí zeptal na věk. Ale to víte, u strašidámy se nesluší, aby prozrazovala svůj věk přímo, a tak to panu Breptovi pověděla v čarodějném zaklínání. Tím zaklínáním byla matematika - samé roztodivné zaříkávací formule a tajemné nápisy. Dlužno říci, že pro někoho se takto matematika tváří dodnes. Ale určitě ne pro vás, děti, protože vy teď musíte pomoci vodníku Breptovi vypočítat věk čarodějnice Houry, aby, jak se říká, to mohli dát spolu dohromady. Bude to mít jisté výhody, budou totiž dostávat větší strašidlácké přídavky na děti. Tak tedy: Brepta byl o 100 let starší než Houra, vodníčci Bubla s Huhlou byli dohromady o 20 let starší než Houra a strašiholky Šťoura s Kňourou o 50 let mladší než jejich máma. Všem dohromady bylo zrovna tolik, kolik činí letopočet, ve kterém se tato pohádka stala.
(Řešení: Houře bylo 400 let.)
POHÁDKA O MIMOZEMŠŤANOVI
Žili byli dva nesmírně vesmírní bratři mimozemšťané - ET a PT (čti ítý a pítý). Měli zrovna galaktické prázdniny a tak nasedli do VHD, což je Vesmírná Hromadná Doprava a nechali se transplanetárním talířem unášet nekonečným vesmírem. Na své cestě potkali dokonce i loď Enterprice, Vetřelce a jinou mezigalaktickou havěť. Zrovna ve sluneční soustavě v děsně těsné blízkosti Země měl talíř tak vážnou poruchu, že cestující z něj museli vyskočit. ET spadl někde v Americe, kde o něm natočili ten slavný film, kdežto PT spadl v okolí železničního uzlu Choceň, a když ho tamní lidé našli, tak s ním chtěli "zatočit". Naštěstí prchl do lesů. Odtud se snažil zavolat domů na planetu XT135. Problém však byl v tom, že mimozemšťan používal šestkovou soustavu, kdežto my desítkovou. To proto, že my máme deset prstů a oni jen šest (na každé ruce tři). Znali tak vlastně jen cifry 0, 1, 2, 3, 4 a 5, místo naší "šestky" pak psali 10, potom 11 a tak dále. PT chtěl vytočit číslo 23, ale to u nás nefungovalo. Pomozte mu, děti, převést toto číslo do naší desítkové soustavy. Pokud na to ještě nikdo nepřišel a on toto číslo nevytočil, žije PT mimozemšťan na Zemi dodnes.
(Řešení: V desítkové soustavě je to číslo 15.)
POHÁDKA CYKLISTICKÁ
Bylo nebylo, za přední vidlicí, za pěti přehazovačkami a sedmero řetězy se v kruhu rozprostíralo cyklistické království. A v něm za vlády krále Pastorka I. zvaného Volnoběžný žili byli Pumpílek a Ventilka. Ventilka byla královskou dcerou, jinak řečeno to byla princyklezna. Pumpílek měl o Ventilku nápadný zájem, takže to byl vlastně její nápadník. Krále tížilo, že se v celém cyklokrálovství nenašel nikdo, kdo by uměl vypočítat délku hranice jejich království, která, jak už bylo řečeno, byla kružnicí. Byl to král mazaný, tedy správně namazaný olejem, a tak rozhodl, že Pumpílek dostane Ventilku jen tehdy, pokud se mu podaří objevit to zázračné číslo do vzorce pro délku kružnice. I vydal se milý Pumpílek do světa, až potkal v Holandsku pana Ludolfa, který mu toto číslo prozradil. Bylo to číslo 3,14. S velkou slávou se Pumpílek vrátil zpět do cyklistického království. Na jeho počest se toto číslo jmenovalo Pumpílkovo číslo. Král dodržel své slovo a dal mu i svou dceru Ventilku. Zazvonil cyklistický zvonek, ale netěšte se, pohádky ještě není konec. Bude až vypočtete, milé děti, jak dlouhou hranici mělo ono zvláštní království, v jehož středu stál hrad a z něj to bylo k hranici 123 kilometrů.
(Řešení: Hranice měřila 3,14 krát 246 km = 772,44 km.)
POHÁDKA ZUBAŘSKÁ
Už je to dávno, pradávno, co se tohle stalo. V jednom království měli jako turistickou atrakci dvouhlavou saň Pepičku. Žila ve sluji a turisté se na ní chodili dívat a fotografovat. Když byla v dobré náladě, ještě jim vypustila trochu toho ohně, dýmu a čmoudu. Za to jí dávali všelijaké pamlsky, hlavně samou čokoládu a bonbóny a řadu jiných sladkostí. Žaludek měla Pepička dobrý, ale ty zuby! Zuby se jí od všech těch cukrovinek začaly kazit a také notně bolet. A to si umíte představit, tedy spíše neumíte, že když saň bolí taková stolička veliká jako člověčí židle, tak to je bolest opravdu urputná. Od té doby už nedštěla Pepička síru a plameny, naopak se ze sluje ozývalo jen samé naříkání, kvílení, jekot i mekot a hudrování. Na radu moudrých rádců začali hledat zubaře, který má mít před jménem MUDr. a u sebe vrtačku. Hned v nedalekém lomu se jim do cesty připletl lamač kamene Štěpán Mudra, který pracoval se sbíječkou. Považovali ho za zubaře, protože měl u jména MUDr. a sbíječka připomínala vrtačku. Lamači Mudrovi bylo jedno, co sbíjel a tak ten kaz na stoličce saně Pepičky vyvrtal a rázem bylo po bolesti. A víte vůbec děti, kolik měla Pepička dohromady zubů? Poměr zubů v první a druhé tlamě byl 7 : 5, přičemž v druhé tlamě těch zubů měla 25.
(Řešení: První hlava měla 35 zubů, dohromady tedy 60 zubů.)
POHÁDKA OUŘEDNICKÁ
Štukované kanceláře, záclony ze šifónu, všude samá šuplata a šanony a také zvláštní šupna na žádosti vyřízené štando-pede - tak to je ouřad. Škopek a štoudev na vodu, na věšáku něčí šál a v květináči šáchor, z rádia linoucí se hra na šalmaj. A celá škála ouředníků a ouřadů - jeden byl šús, jiný psal ještě švabachem, někdo z nich byl možná i špicl, který ostatní špehoval. Celou dlouhou šichtu na ně dohlížel vedoucí, kterému říkali šerif, protože to byl pěkný šalvostr, jenž netrpěl žádný šlendrián ani šlamastyku. Nebyla to však žádná šikana. Všichni šturmovali, vyřízeno to muselo být šupito. Štampilky musely mít ten správný švunk a musely štymovat na lejstro. Ouřadové šilhali po ručičkách švarcvaldek, aby věděli, kdy je čas oběda. To si potom dali špagety a štrúdl, někdo šel na špacír, aby mu nebylo šoufl, jiný si dal šlofíka, aby ho netrefil šlak. Tři ouřadové - pánové Šimerka, Šturc a Špiroch společně oštemplovali 1025 lejster. Však také pěkně štajgrovali. Pan Šimerka orazítkoval o 160 listin více než pan Šturc, pan Špiroch zase o 20 lejster méně než pan Šturc. Za to dostali Řád zlaté štampilky, od které šel slušný šajn a také dostali šilinky, o které se šábli. Vítězství zapili štamprdlí šery. Na vás, děti už zbylo jen zjistit, kolik oštemploval každý z nich.
(Řešení: Šimerka 455, Šturc 295 a Špiroch 275 lejster.)
POHÁDKA O RÁKOSNÍČKOVI
Za mlhou, nebo spíše za smogem hustým tak, že by se dal krájet a dost možná ještě blíž či dál byl rybníček Brčálník. Dnes už je to spíše Brčál. Brčálově zelený od toho, jak do něj přitékaly splašky z pole a díky dusičnanům se na něm vytvořila zelená vrstva. V něm přežíval také zelený Rákosníček - dřívější skřítek neposeda, nyní již spíše poseda, protože byl na zaslouženém odpočinku, tedy v důchodu. Vzpomínal na své případy, které řešil v rybníčku a také na hvězdném nebi. Tam ho již dávno vystřídali rakety a kosmonauté. Už po něm nikdo nechtěl, aby kontroloval Velký vůz, zda má dost napumpovaná kola, Vodnáře, jestli má dost vody, či zda se nekazí čokoláda v souhvězdí Orion. Ba i ten drak, se kterým si nikdo nechtěl hrát, už měl díky umělým družicím o zábavu postaráno. Aby se Rákosníček nenudil, vymyslel "počítací stroj". Jednou stranou se do něj vhodilo číslo a z druhé strany vypadlo jiné. Máte přijít na to, milé děti, co ten stroj s těmi čísly dělal, když například po vhození 0,55 vypadlo 0,2, z čísla 11 vyrobil číslo 4, nebo třeba číslo 16,5 bylo nějakým stále stejným početním výkonem přeměněno na číslo 6. Že už to víte? To by z vás měl Rákosníček opravdu radost.
(Řešení: Počítací stroj všechna čísla dělil číslem 2,75.)
POHÁDKA Z MECHU A KAPRADÍ
Daleko od lidí, blízko k přírodě, v pařezovém háji stála pěkná vila z mechu, kapradí a taky z plavuní a přesliček. V ní bydleli dva pidimužíci - Křesomysl a Vochomějka. Bylo zrovna hezky, sluníčko se smálo až se mu paprsky třásly, když si Křesomysl s Vochomějkou vymysleli, že půjdou navštívit jejich společnou známou mušku Bzíkalku. Bydlela nedaleko, co by borůvkou dohodil a zbytek doběhl - ve vřesovém roští. Už byli skoro na odchodu, když vtom uslyšeli z venku ránu. Plavuňový obývák se otřásl, kapradinová kuchyň se otřásla, pidimužíci se otřásli. Vyběhli ven a vidí, jak skřítek Petarda pálí ze svého malého kanónu. "Zničíš nám vilku, hned toho nech!" křičeli Křesomysl s Vochomějkou na Petardu. "A just toho nenechám," povídá Petarda. Ale pak se zamyslel a dodal: "Teda nechám, když uhodnete, kolik mám ještě kulí do kanónku. Když bych k nim přidal tři, už bych jich měl více než sedm, kdybych ale dvě kule odebral, měl bych jich méně než čtyři." Děti, honem pomozte Vochomějkovi a Křesomyslovi zjistit, kolik má kanonýr Petarda kulí, sec jim celou jejich vilu rozstřílí a pojišťovna se nedoplatí.
(Řešení: Skřítek Petarda měl ještě 5 kulí do kanónu.)
PŘÍBĚH VČELÍCH MEDVÍDKŮ
Tedy myslím si, že představovat vám Čmeldu a Brundu by bylo skoro zbytečné. Jsou to oni báječní včelí medvídci, kteří s maminkou žijí v krásné chaloupce a každý den tropí nějakou tu nezbednost a prožívají různá dobrodružství. Zrovna jako včera. Čmeláčci se rozhodli, že budou závodit, kdo z nich dříve doletí z Kopretinového vršku domů do chaloupky. Bylo to asi 300 sršních délek. Nedivte se, čmeláčci neměří v metrech, jako my. A také neznají žádné vteřiny ani minuty, ale čas se měří po jednom bzíku. Čmelda nabral směr domov a letěl rychlostí 6 sršních délek za jeden bzík. Brunda 5 bzíků otálel a potom se rozhodl, že poletí zkratkou, která měřila jen 150 sršňodélek. Protože to byli s Čmeldou bráchové, letěli stejnou rychlostí. Jenže, představte si, zkratka vedla nad pozemkem zlého Pučmelouda, a co čmeločert nechtěl, Pučmeloud byl zrovinka venku před svou chatrčí. Brunda musel celých 20 bzíků počkat, než byl opět vzduch čistý k letu. Na vás, milé děti, nyní zbylo určit vítěze tohoto vzdušného závodu, kterého maminka odměnila žejdlíkem plným sladkého medu.
(Řešení: Dolétli stejně za 50 bzíků.)
POHÁDKA O SEKÁNÍ
Jednou se takhle pan král Jaroslav chlubil králi Miroslavovi, že už provdal svoji dceru Jarku. Král Miroslav, jehož dcera Mirka zatím provdaná nebyla, vyzvídal, jak se mu podařilo vybrat toho správného nápadníka. Prý to bylo jednoduché, ten kdo zabil draka - tedy usekal všech sedm hlav - se stal ženichem princezny Jarky. Taková rada byla však králi Miroslavovi "na draka", protože v království žádného draka neměli. Jelikož ale pořád přemýšlel o tom sekání, tak ho nakonec napadlo, že dá ruku princezny Mirky tomu, kdo poseká sedmero luk, které se rozkládají za sedmero řekami a k tomu ještě sedmero stromů v sedmero lesích, které jsou za sedmero horami. Opravdu se našel jeden urostlý mládenec jménem Štěpán a úkol splnil. Ještě než si Štěpán Mirku vzal, tak povídá: "Za takový povedený úkol, si pane králi, také zasloužíte jednu maličkou úlohu. Mirku si vezmu, když vypočtete kolik maličkých kamínků mám dohromady v sedmero kapsách, jestliže v první mám jeden, ve druhé dva, ve třetí čtyři, zkrátka v každé následující vždy dvakrát více kamínků než v předchozí kapse." Děti, vy jistě panu králi a Mirce pomůžete. Pokud ano, tak všechno dobře dopadne a Štěpán si Mirku vezme. A co potom? Potom už budou jen sekat dobrotu.
(Řešení: Dohromady měl v kapsách 127 kamínků.)